Před vánocema, kdy je všude nejvíc práce a frmolu, nastává tradičně také čas vánočních večírků a pařbiček. Nejinak tomu bylo u nás doma - Rozruchův večírek byl chytře v úterý a naše firemní rozlučka byla stanovena na pátek. Pro mně to znamenalo, že budu celý úterní večer v klídku sama doma a kolem půlnoci maximálně můžu očekávat nějaké hosty od Rozrucha, kteří k nám možná přijdou přespat. Abych se zas tak nenudila, domluvili jsme se s kamarádem, že si přijede vyzvednout cédéčka a přitom ochutnáme dobré víno. Jak jsme domluvili, tak jsme i učinili - Rozruch se bavil na večírku, já doma v klidu popíjela vínečko s kamarádem a zrovna když jsme vybírali, jakou další lahvinku otevřeme, ozval se můj mobilní telefonní přístroj. V půl dvanácté volal Rozruch z hospody - samozřejmě jsem očekávala, že se jim pařbička vydařila a on sám nepřijde domů, ale přespí u někoho, kdo bydlí blíž té hospody. Ovšem když jsem z telefonu slyšela prosebné a šišlavé: „Jitunko pšijeď si puo mně”, bylo to jasný. Mám „pšijet”, protože všichni už šli z hospody domu a chudinku Rozrucha tam nechali samotného... Z počátku jsem se snažila, aby ty tři kilometry cesty absolvoval autobusem, ale tato varianta se ukázala jako zcela nemožná - nenašel by autobusovou zastávku. O cestě pěšky taky nemohla být ani řeč, protože by zřejmě zapivakoval v prvním příkopu a vzhledem k pořádnému mrazu a čerstvě napadanému sněhu by z toho měl přinejmenším rýmičku. Nojo, jenže co teď - venku na silnici byla námraza jako zrcadlo, my měli s kamarádem vypitou lahvinku vína a taxika si Kryštof neuměl přivolat. Snažila jsem se Kryštofovi vysvětlit, že opravdu není nejlepší čas, abych vyjela do ulic naším automobilem - při mém štěstí mě určitě i na té krátké vzdálenosti zastaví policajti a seberou mi papíry kvůli alkoholu - na to mi Rozruch sliboval, že kdyby se to stalo, bude mě do smrti vozit autem on, protože já už řidičák nikdy neudělám - hlavně „Jitunko pšijeď...” Dokonce prý ani nevadí nějaký případný šrám na autě, protože nejsem nijak zdatný řidič ani za denního světla a na suché silnici - mimochodem jízda po ledě s našima letníma pneumatikama je taky výtečná věc... No samozřejmě že jsem nakonec nevydržela citové vydírání, oblíkla se a vydala na strastiplnou cestu do hospody. Jízda po zasněžené zahradě byla celkem v pohodě, do vrat jsem se trefila hned napoprvé a bez jediného škrábnutí. Na cestě už byl led a situace se tak dobře nevypadala, ale hned po doklouzání na frekventovanější silnici jsem byla odvážnější řidič - v autě hrálo rádio, já byla po víně příjemně veselá, s panem Nohavicou z cédéčka jsme si společně pobrukovali písničku a najednou ve zpětném zrcátku, co to nevidím? Jedou za mnou policajti, jak jinak... Hned mi došlo, že vlastně nemám ani doklady od auta, které buď zůstaly doma nebo jsou u Rozrucha v kapse, veselá nálada mě přešla a čekala jsem co bude... No prozatím mi spadl kámen ze srdce, protože policejní vozidlo zajelo do boční uličky, zřejmě aby vyčkávalo mého návratu domů. S malinkatou dušičkou jsem dorazila k hospodě, kde už mě čekala bývalá kolegyně od hasičů, paní Jana. Hned od vchodu se na mně soustrastně usmívala a volala: „Vy si jedete pro Kryštofa, že jo? No tak pojďte, je támhle v rohu” I bez brejliček jsem Rozrucha hned viděla, stál opřenej o bar a podle přitroublého výrazu tváře buď zrovna spal nebo usilovně přemýšlel. Můj příchod ho evidentně rozveselil - na celou hospodu vykřikl: „Jitunka pšijela, dáme si panáka!” Zdvořile jsem jeho galantní nabídku odmítla s vysvětlením, že na mě čekají policajti a radši že bych si dala žvejkačku. Druhá paní kolegyně, která tam s ním vydržela až do této chvíle, se na mě chápavě otočila a sdělila, že to s ním teda nemám jednoduché. Nechtěla jsem dál naší přítomností bavit hosty v lokále a snažila se dostrkat Kryštofa do auta. Po několika zastávkách, omluvách a trojím vyprávění jedné a té samé historky jsme urazili těch předlouhých padesát metrů a já si gratulovala, že mě napadlo zaparkovat tak blízko restaurace. Když se dokonce podařilo nasoukat Kryštofa do auta a zavřít za ním aniž by některá z jeho končetin koukala ze dveří, nastal další boj - tentokrát o hlasitost puštěné hudby. Je dost možné, že jsme se i poprali, každopádně za chvíli nám u auta stěrače stíraly, reprobedny duněly a Rozruch na spolujezdecké sedačce téměř tančil. Tuhle komedii sledovaly i obě výše zmíněné kolegyně - nutno dodat, že už jsou v důchodu a bylo od nich opravdu hezké, že tam s Kryštofem vydržely až do mého příjezdu. Ještě jednou jsem jim poděkovala a nastartovala vozidlo. Ujeli jsme asi padesát metrů a na křižovatce Kryštof zařval: „Stůj!” Docela mě polekal, první co mě napadlo, že potřebuje blinkat, ale důvod byl úplně jiný. Asi mu taky došlo, jak jsou na něj Jana s Marií hodné a chtěl jim osobně poděkovat. Stáli jsme tedy s autem na křižovatce, okýnka otevřený a hudba burácela nočním městem. Když k nám obě hodné paní rychlým krokem došly a ptaly se, co máme za problém, už s úsměvem jsem odpověděla, že nemáme vůbec žádný problém, že jim jen Kryštof chtěl na cestu pustit písničku... No a naše cesta vesele pokračovala dál - pan Nohavica v rádiu zpíval hlasitě, Kryštof zpíval hlasitě a každý něco jiného... Rozruch ještě navíc „tancoval” tak vehementně, že se celé auto natřásalo a po silnici poskakovalo jak trefený zajíc. Už jsem jen čekala, že páni policajti požádají o doklady a jakmile uvidí a ucítí, co to vezu za spolujezdce, ještě mi zaplatí, abych ho z auta pustila až doma... Za celou cestu jsme naštěstí nepotkali jediného účastníka silničního provozu, který by naší jízdou mohl utrpět zranění nebo duševní otřes a dokonce i policajti byli někde ztracení, takže jsme doskákali až před naše vrata. Tady nastal další boj o hlasitost hudby, protože Kryštof pravil, že pokud nebude rádio hrát na maximum, nepůjde on otevřít vrata. Pouštěli jsme tedy sousedům v jednu ráno pořádně hlasitou diskotéku, přičemž se Rozruch usilovně snažil odemknout zámek. Dodnes nechápu, jak se mu to podařilo. Měl z toho takovou radost, že upustil klíče do čerstvě napadané deseticentimetrové vrstvy sněhu a jakmile je začal hledat, náš pejsek to pochopil jako výzvu k bojové hře hledání hračky a začal mu pomáhat... Následující obrázek by byl jak do omalovánek - v noční zimní vesnici je temná zahrada, uprostřed vrat stojí otevřené auto, ze kterého duní hlasitá hudba a světla míří do zahrady na dva pošuky, kteří lezou po kolenou a rukama odhrabávají sníh před autem. Do toho pobíhá rozradostněný padesátikilový pejsánek a střídavě se vrhá na jednoho nebo druhého člověka, aby je důkladně vyválel ve sněhu... Klíče nakonec byly šťastně nalezeny a to je konec veselé příhody z Rozruchova vánočního večírku :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jsem doma zavřená s holkama,který už jsou zase nemocný a pomalu na mě padá únava,ovšem tohle počteníčko mi vážně zvedlo náladu.Ještě,že mám tak barvitou představivost a dost dlouhou chvíly jsem se přenesla někam jinam.Moc pěkný,tak už se těším na nové příhody pa pa Jitka.
Hodně dobrý
(Jitka, 4. 3. 2009 14:57)