Po relativně klidné zimě a jaru - tedy klidné období ve smyslu stavebních prací - jsme se rozhodli, že ještě letos vyřešíme problém polorozpadlé kůlny a místo ní postavíme přístřešek pro auto. Poučeni z dřívějších stavitelských aktivit jsme začali vymýšlet rozpočet a termínový harmonogram s velikánskou rezervou. Tedy rozpočet nás zase tolik nepálil, měli jsme nějaké příjmy navíc, tak jsme byli v klidu a co se týká termínů, dva prázdninové měsíce se nám zdály časově až naddimenzované. Prostě do konce srpna to musí být hotové a i kdyby se nám miminko narodilo o něco dřív, už bude stavba dokončena a po prachu a suti nebude ani památky. Termín porodu byl stanoven na 7.října - prostě až na podzim a prozatím v nedohlednu.
Začínáme teda vymejšlet, co všechno bude přístřešek mít, kam až bude zasahovat a co všechno se pod něj vejde. Náčrtky a kresbičky vypadaly opravdu hezky - přesně do té doby, než jsem je převedla do reálného měřítka. Člověk by neřekl, jak je naše auto velký... Pak jsme začali zjišťovat nabídky a ceny střešních krytin a trochu nám začal tuhnout úsměv. A to byl teprve začátek... No přiznávám, nakreslila jsem i variantu „menšího a levnějšího” modelu, jenže to by se nám tam ani to auto asi nevešlo. Taky jsem se vzdala zastřešeného posezení vedle „garáže” s tím, že pokud se nám bude chtít, časem to doděláme (hahaha).
Po konzultaci s kamarádem tesařem, který je ochoten nám tu pergolu postavit i zastřešit, došlo k dalším změnám. Po odhadu ceny dřeva a dalších součástí nutných k tomu, aby nám to hned nespadlo na hlavu, jsem upustila od průhledné střechy a skončili jsme u nejlevnějšího materiálu. I tak to bude pořádná pálka. Od tesaře jsme získali kontakt i na zedníky - bylo potřeba vybetonovat podlahu a příjezdovou cestu a opravit a dozdít stěny k přístřešku. Někdy v půlce července se pan zedník přijel podívat a zjistit, co teda požadujeme. Chtěli jsme znát přibližný rozpočet a taky termín, kdy bude schopen předat hotovou práci (abysme to stihli do konce toho srpna...). Řekl, že čísla dodá a s časem uvidí, protože kousek od nás staví barák, ale že se to snad dá zvládnout oboje. Dohodli se s Kryštofem, co je potřeba zbourat a co zachováme a odešel.
Další pracovní etapa byla bourací - s těžkým srdcem jsem opouštěla houpací síť - trámek, na kterém visela, byl taky na zbourání. Z odpočinkové zahrady se na celý srpen stala vyprahlá skládka, takže nějaký lenošení tady nepřipadalo v úvahu. I když je pravda, že mě to možná zachránilo když ne od jisté smrti, tak aspoň od pořádnýho šoku, protože přesně na místo, kde bývala ta houpací síť, jednoho krásného dne spadla obrovská větev plná hrušek. Rána to byla veliká, jak kdyby spadnul celej strom.
Bouracích prací jsem se tedy aktivně neúčastnila, přece jen v osmém měsíci těhotenství se člověk krumpáčem moc ohánět nemůže. Aspoň jsem teda kromě „lenošení” (zavařování okurek a zelí, praní věcí na miminko a nekonečný úklid bordelu ze stavby) mohla sedět u počítače a vytvářet plánky a výpočty pro betonování. Když bylo vše potřebné zbourané a zahrada se změnila ve skládkově-staveništní saharu plnou prachu, náš pejsánek si přivodil zranění na pacce. Takže kromě cihel, suti a rozmláceného starého betonu nám zahradu zdobily ještě i dlouhé pruhy obvazů, jak si je miláček vždycky někde odborně sundal.
Pan zedník občas přišel omrknout situaci, vždycky se zamyslel a slíbil, že příště už ten rozpočet dodá. Jen jsme pořád neměli jasno, kdo, kdy a kde má zajistit materiál a techniku - bobcat na srovnání podkladu pod beton a odvezení suti, náklaďáky na dovezení písku, štěrku a betonu a podobné „drobnosti”. Tak jsme sháněli kontakty a ceny a znovu jsme šli do kolen - nejenže všechno bylo nekřesťansky drahý (po vstupu do Evropský unie a zvýšení DPH se i z betonu a šutrů stává luxusní záležitost!), ale navíc se všichni vymlouvali, že nemají čas... Došlo to tak daleko, že když jsme jednou jeli do Neratovic a v koloně aut před náma trůnil na jeřábu „bobek”, tak jsme ho sledovali až k místu, kde zastavil a zkoušeli se majitele zeptat, zda by neměl čas na den práce u nás. No neměl, jak jinak. Nakonec se Kryštofovi povedlo zajistit na jeden den bobka, tatru na odvezení suti i místo na skládce a těšili jsme se, že se naše dílo zase pohne o kousek dál. Pohnulo se to jen k naší verandě - bobek byl totiž „větší typ” a nevešel se mezi dům a plot. Docela veselá situace - znamenalo to odvolat vše objednané a shánět bobka menšího (a následně opět tatru, skládku atd.) Už jsme si nemohli dovolit spekulace o ceně a byli jsme rádi, že to vůbec někdo udělá - radost nás při pohledu na účet samozřejmě rychle přešla.
Jednoho pondělního rána tedy přijel pán s bobkem, dorazili i zedníci, aby dohlídli na správné vyspádování podloží a začalo se pracovat s technikou. Přesně 23.srpna - to už jsem pořádná velryba s velkým břichem a ještě netuším, že za týden budu dokonce velitel stavby - ta nakonec bude pokračovat i když bude Kryštof na týdenním kurzu ve Frýdku... Zedníci začínají mít obavy, aby mě nemuseli předčasně odvážet do porodnice. Zatím teda funguju jako kuchař a ošetřovatel psa - hned v pondělí si pro změnu rozříznul druhou packu!
V úterý přivezli písek - docela velkou hromadu, dostat se přes ni na zahradu vyžadovalo téměř horolezecký výkon (ovšem pes ležel stále na vrcholku té duny a tvářil se jak majitel pouště) a co se nestalo - po měsíci sucha a vedra začalo pršet. To by samo o sobě bylo docela fajn, kdyby Kryštof nepotřeboval tu haldu písku přesunout za barák. Tak to měl jako bonus za posilovnu, když celé odpoledne kolečkem vozil ten mokrý těžký písek. Jen co ho přemístil, vysvitlo samozřejmě slunko a během chvíle přijela tatra s dvojnásobnou hromadou štěrku... Tu nám pro změnu vyklopili před vchodové dveře, takže jsme opět horolezli. Ale to už Kryštof sám nikam neodvážel, na další den byl objednán kolega na výpomoc. Tak jim k té práci vařím kotel guláše (a pak hora nádobí - to by takhle dál nešlo, další obědy už se konají v hospodě, to mám bez práce)
Ve čtvrtek odpoledne už je vše připravené k betonování, tak jsem s Bernýskem odvezena na dva dny pryč, abysme nepřekáželi - teda já ne, ale pejsek by mohl do mokrého betonu vytvořit zajímavý vzorek.
Když jsme se v sobotu vrátili domů, ukázal mi Kryštof přehled výdajů a rozpočet, kolik nás to ještě bude stát peněz. Šla jsem si k tomu radši sednout k počítači a počítat a počítat. Bohužel jsem došla ke stejně vysoké částce. Navíc z mých propočtů vyšlo, že se miminko nemůže narodit ani o den dřív, abysme z porodnice odcházeli teprve až nám na účet dorazí vejplaty... Co se týká časového harmonogramu, doufám, že do porodnice Kryštof nepojede od rozdělaného betonu...
Jak je vidět, člověk je nepoučitelný a velice rád zapomíná na poučku - jakýkoli rozpočet a časový harmonogram vynásob třema a výsledek se možná přiblíží k reálným číslům.